Obejmi mě dočista, dočista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

ukázka 2

Obejm mě dočita, dočista

Ukázka 3

V Kvalifikovaném souhlasu se zavázali, že spolu nezplodí dítě. Technické opatření bylo jednoduché, před pohlavním stykem kápli na Adamův penis kapku terahopu. Dělali to tak všichni, šlo o afrodisiakum a bezpečnou antikoncepci zároveň.
Adam hrál na jistotu. Věděl, že tahle žena s hltavým výrazem v očích je jen epizodou v jeho životě. Potřeboval čas. Musel se dát do kupy.
Po třech měsících se rozhodl Ester opustit. Řekl jí to do očí a cítil se spravedlivě. Dlouze se na něj zadívala a po chvíli odpověděla, že se mýlí. To ona od něj odchází. Po krátkém období mezi nezařazenými zjistila, že je lesba a že svou přítelkyni skutečně miluje. Adam byl jen pokusem, potvrzením slepé cesty. „Potřebovala jsem si vyzkoušet… to bys nepochopil.“ Ulevilo se mu, sňala z něj vinu za rozchod, který byl nevyhnutelný.
Že je ve hře dítě, se dozvěděl později – zašel s Ester na pivo, půl roku se neviděli. Stále s ním ale udržovala kontakt, posílala mu veselé zprávy a krátká videa, na nichž se objímala s partnerkou.
Ten večer obelstili číšníka a on jim nevědomky navýšil limit: Ester příliš pila. Vyprávěla mu historky z Centrálního reprodukčního centra, kde pracovala jako laborantka. Pak mu sdělila, že dostala bláznivý nápad: prohnat databází jeho DNA. Kdysi jí prozradil, že byl dárcem spermatu. Kde vzala jeho DNA? „Odebrala jsem ti ji ze sklenice.“
„To nemyslíš vážně.“
Přiložila mu ukazováček na rty.
„Promiň. A co jsi čekal? Kam směřoval náš vztah? Je mi čtyřicet. Dala jsem ti všechno. Ty nevíš, co je milovat.“
Ucukl.
„To jsi nemohla udělat.“
Pozorovala ho přivřenýma očima.
„Poletující motýlek, frajer na dovolené. Ale já vím, kdo jsi.“
„Děláš si legraci.“
„Ne. Našla jsem tvé sperma v bance a použila ho.“
„Ne!“
„Vím, že je to trestné, ale nic se neprokáže. Jsem registrovaná v databázi zájemců, nedaří se mi přirozeně otěhotnět. Napadlo mě, že spojím příjemné s užitečným. Obešla jsem systém, tvůj vzorek bude brán jako náhodný.“
Zíral na ni. Zem mu zmizela pod nohama. Pevná osnova, na níž spokojeně tkal svůj život, se napjala a praskla. Lezecká stěna povolila. Do podobné propasti už jednou nahlížel: na dětském táboře, sám a ztracený mezi ubikacemi. Děti už spaly. Snášela se noc. Máma mu umřela.
„Chceš říct, že v sobě nosíš naše dítě?“
Chtělo se mu křičet.
„Samá voda.“
„Tak co tedy?!“
„Uklidni se. V tom je ten vtip, nikdy na nic nepřijdou. Nina ho nosí.“
„Nina?!“
„Láska mého života. Poskytla jsem jí vajíčko, stačila čtvrthodinka na ambulanci. Ty jsi daroval sperma. O zbytek se postarali lékaři, náklady uhradil státní reprodukční fond. Děti jsou naše budoucnost.“
Chaos ho pohlcoval, věděl, že jeho dětství končí.
Opile ho studovala.
„K čemu jsou slova, viď, taťko? Nina bude matkou našeho dítěte. Jak se praví v Bibli, všichni jsme jedno tělo. O duši bych v tvém případě nemluvila.“

Možná duši neměl. Ale objevil v sobě cosi, co trpělo. Byla to nová zkušenost. Opustil chatky plné dětí, kolem něj tma a hrůza lesa, neviděl na cestu. Netušil, kudy má jít.
Tak to šlo dva měsíce, potom tma zešedla a začala se proměňovat v mlhu.
Život mezitím sám vedl jejich příběh. Nina, rusko-německá míšenka s oholenou hlavou a tmavým narýsovaným obočím, byla ostrá a rozhodná žena. Odmítla rodit laserovým císařským řezem v porodnici a trvala na tom, že dítě přivede na svět doma. Dula jí bude asistovat online, lidsky jí bude nablízku Ester.
Adam byl odmítnut, šlo o posvátný okamžik ženství, o katarzi životů přítelkyň, vrcholný akt i zpečetění jejich lásky.
Přípravy byly dokonalé, všechno se ale zvrtlo. Nina, obklopená vonnými Svícemi přijetí málem zemřela. Dítě se při porodu otočilo a vzpříčilo v lůně, online pomoc duly nestačila. Než dorazili lékaři, umírala dlouhé minuty Nina Ester v náručí. Na místě se nervově zhroutila. Když ženy odvezli záchranáři, brouček přivolal Adama do porodnice.
Miminko přežilo děsuplný porod bez viditelných šrámů, leželo vyčerpané a spící v malém boxu a ze všech stran ho hlídaly senzory a počítače.
Adam pozoroval pevně zavinutou hromádku lidství, zázrak života velký jako chléb v perfektně vybaveném chlévě třetího tisíciletí. Jeho syn, pokračování i naděje. V náhlém pohnutí dal chlapci jméno Alí.



Ukázka 4

Z oblaků deště vstoupili do jasného slunce, z podzimu přímo do léta, do místa přeplněného lidmi sedícími na lavicích u dlouhých stolů. Atmosféra pulzovala prudkými gesty a slovy. Tisíce zvuků na sebe narážely a tříštily se, desítky rozhovorů se slily v jedno neustávající hučení. Zázrak, že něco takového dosud existovalo.
„Byl to dobrovolník?“
Znovu pokrčila rameny.
„Možná. Je to pravděpodobné.“
Usmála se. Posadili se na kraj dlouhé lavice, která pod nimi vibrovala jako skokanské prkno. Hosté seděli bok po boku, klátili nohama a dotýkali se jeden druhého. Vnímal pohledy, určené Báře. Byla o dvě generace starší a přesto si přivlastnila jejich touhy. Byla žádoucí a krásná.
Chtěl to zastavit, přitiskl ji k sobě.
„Neblázni!“
Povolil sevření.
„Něco ti teď ukážu.“
Na interaktivní stůl přiložil prsten a objednal dvě piva. Vzápětí zrušil objednávku a vše znovu zopakoval. Pak online přivolal číšníka. Přišel brigádník, chlapec s velkými brýlemi a tvářemi plnými uhrů. Plošná očkování zažehnala většinu zdravotních hrozeb minulosti, ale s pletí si medicína stále nevěděla rady. Bylo to zvláštní.
„Máte to rozbitý,“ řekl číšníkovi. „Systém mi odečetl z broučka body a pak se objednávka zrušila.“
„To není možný.“
„Viděl jsem to na vlastní oči.“
Chlapec zakroutil hlavou.
„To jsem nikdy neviděl.“
„Možná to bylo tím, jak do nás soused při objednávce strčil,“ ozvala se Bára. „Přenos dat se nezdařil. To jsem zas viděla já.“
Chlapec byl neoblomný.
„Registrační systém se mýlit nemůže. To se nemohlo stát.“
„Žádný systém není neomylný,“ nadhodil Adam.
Kluk se na něj podíval.
„Kdyby vás tak slyšel někdo z Freedom“.
„Dobrá,“ řekl Adam, „nehádejme se. Piva jsou každopádně odečtená. Tak co s tím? Přinesete nám je?“
Za chvíli je pili, Bářiny oči ho zvědavě pozorovaly přes okraj půllitru.
„Fakt dobrý,“ řekl obdivně jejich soused.
„Nesmíte ztratit nervy. Hej, chlapče!“
„Ano pane?“
„Tady máte dýško. Jsme u vás hodně spokojeni.“
Otevřely se dveře do vedlejší restaurace a studenti ztichli. Parta spořádaných svatebčanů přešla do klubu a u barového pultu se dožadovala u kamaráda číšníka piva.
„Pojď,“ napadlo Adama.
Nechtěla. Vzal ji za ruku a vytáhl ji od stolu. Postavili se vedle ženicha a nevěsty, ti dostali své půllitry a otočili se k návratu. Adam držel Báru kolem ramen, přimíchali se ke svatebčanům.
„Nebylo to tam špatný,“ řekl Adam členu ochranky ve dveřích. „Ale teď zas zpátky ke strojům.“ Přeměřil si svalnatou postavu a tupý obličej vyhazovače. „Heslo dne zní: Za svět bez nenávisti.“

Restaurace byla luxusní. Osm kulatých stolů po osmi místech bylo plně obsazeno a za hosty se míhali číšníci jako stíny. Kuchaři stáli v rondonech za rautovými stoly a nabírali teplé jídlo z chafingů, nerezových výdejních van a kotlíků. Prostorem se nesla nevtíravá muzika a hosté se tiše bavili. Svatebčané se vrátili na svá místa a novomanželé postavili ukořistěné půllitry mezi karafy s vodou.
„Mazec!“ zařval kdosi.
„Psst,“ okřikl ho druhý.
„Podívej, Adame.“
Oči shromážděných neustále odbíhaly k devátému stolu. Za vyřezávaným paravánem z dřevěných latí seděl zády k hostům osamělý návštěvník, ostatní místa u jeho stolu byla prázdná. Číšníci nehlasně přinášeli a odnášeli jednotlivé chody, zalétali za stěnu jako netopýři.
Přítomnost celebrity tlumila hlasy lidí. Občas se některý ze svatebčanů osmělil a došel si pro autogram. Blazeovanost podepisující paže v drahém obleku Adamovi cosi připomněla.
„To nemůže být pravda. Pojď!“
Pobídl Báru, ale jeden z číšníků je zastavil.
„Nezlobte se, ale pan Sauer nechce být při degustaci rušen.“
Sotva metr za zády televizní hvězdy slyšeli každé slovo. Muž vemlouvavě mluvil do elegantního zlatého broučka, sejmutého z prsteníčku a postaveného na stole. Probíhal online přenos na sociální sítě a kamera poblikávala.
„Bio jatýrka na šalvěji nebyla špatná, i když česnekový dip mohl být výraznější – přidal bych kapku terahopu, aby se síla zvedla. Rukola jako by byla chuťově zlomená a marinádu na kuřecí prsíčka musíte, přátelé, chystat s otevřenějším srdcem.“ Gastronaut se odmlčel. „Restaurace ale není zlá a je držitelkou zlatého bio certifikátu. Odpadní vodou se mezi jednotlivými chody klidně osprchujete.“ Mistr Yes přičuchl k nártu ruky a spokojeně pokýval. „Za probíhající svatbu venkovanů tu nemohou.“
Nečekaně otočil hlavu a zadíval se skrze dřevěné mřížoví na Adama s plným talířkem v ruce.
„Neptejte se mě, co ti lidé požívají,“ klesl důvěrně hlasem, jak to znali z televize. „Hrozná minulost, musíme být ostražití.“ Vrátil se zpět ke kameře. „Nejradši bych je všechny objal. Přátelé, když to půjde…“

„Ty ho znáš?“ zeptala se Bára u chafingu.„Viděla jsem v televizi jeho přítelkyni, vypadá jako madona.“
Zavrtěl hlavou.
„Moc krásná žena.“
Vrátili se zpět do studentské nálevny a jejich rautové talířky přetékaly kousky slaniny, vepřové pečínky, tlačenky, jitrnic a řízečků.
„Ty jsi krásná.“
Bára se usmála. „Jak tohle dokázali?“
„Vyšší úředníci. Jen ti získají tuto úroveň stravovací výjimky.“
Sedli si na svá původní místa a před sebe postavili kořist.
„Řízečky,“ řekl Adam sousedovi. „Nabídni si.“
„Fakt hustý,“ vydechl.
Adam se přitiskl ramenem k ženě po svém boku. Tentokrát neuhnula.
„Báro?“
„Ano?“
„To byla protřelá studentská finta Long life.“
„Zní to jako reklama na baterie.“
„Ale funguje to. A teď se vydáme jinam. Opijeme se spolu.“
Natočila k němu oči.
„Ano, opijeme.“


Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky