Obejmi mě dočista, dočista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

ukázky 1-2

PŘÍBĚH ZDĚŠENÉHO MUŽE je kniha o změnách identit, které jsou často jen nutkavým reflexem v současném lidském tápání.


Ukázka č. I.

Měl jsem v té době hlavu plnou surrealismu, Brétona, Buňuela a Dalího. Methuenův A Dictionary of Surrealism byl mojí biblí. Nosil jsem ho uhmataný a potrhaný neustále v kapse. Obrazy Magritta, de Chirica, Ernsta, Štýrského a Toyen mi vstupovaly do snů. Slavný Katalánec mě srážel na kolena. Halucinační obrazy jeho „vnitřních modelů“ jako by potvrzovaly, že není nic fantastičtějšího než skutečnost a nic skutečnějšího než fantazie. Obraz Houževnatost paměti mě důvěrně odváděl do příštích ohebných, umrtvených časů. Oči malíře byly docela temné, kníry jako hrazda.
Na Profesorově semináři jsme můj výběr probírali. Bral ho, ale nelíbila se mu povídka.
— Napsal jsem ji na jejich počest.
— Fff, vyfoukl.
— Je přece důležité sledovat druhé umělce.
Přešel to.
— Proč nepíšeš o něčem, co znáš?
— Chci ty malíře přiblížit ostatním.
Natáhl kouř.
— Podívej se do zrcadla.
— Píšu o lidech, kteří mě zajímají.
— To nestačí.
— Proč nestačí?!
— Nevím. Jsi nepřesný, to je neodpustitelné. Klíč k tvému tvaru leží jinde. Vypustil oblak dýmu. — V textu ti chybí — — netuším co. Na to si musíš přijít sám.
Slavili jsme půl roku na škole a s Ivanem jsme uspořádali výroční čajový mejdan. Sešli jsme se v jeho ateliéru, v krajině nuselských střech: Eva a Honza Ryška, spolužačky Hana a Markéta a také kamarád Petr z ulice, v níž jsem bydlel. To on mě přivedl k surrealismu. Nevysoký, proplešatělý kluk, mánička se zkaženými zuby. Nechápal jsem, proč si je nedá do pořádku. Jeho rodiče byli vážení univerzitní profesoři a na počátku sedmdesátých let, kdy jedna parta komunistů sestřelila druhou, to odskákali. Odstavení komunisté pak v podzemí spoluvytvářeli mantinely příští české svobody. Někteří z nich na to byli dokonce pyšní. Následky jsou zřejmé.
Normalizátoři vyhodili Petrovy rodiče na ulici. Máma uklízela a táta myl výlohy, v kapse profesorský dekret a v zápěstích artritidu. Myslím, že ty zahnědlé zuby byly Petrovým osobním znamením. Že nám těmi kazy a hnědými povlaky chtěl něco sdělit. Dnes by se nejspíš provrtal piercingem. Nos by si proděravěl kovovým kruhem, za něj by ho pak odvedli a postavili do řady k ostatním.
Ivan právě dostal zásilku pravého ruského čaje. Měl své východní zdroje, které napájely jeho povahu. To se muselo oslavit. Vylouhovali jsme esenci, byla černá jako taneční boty. Ze samovaru jsme si do mělkých hrníčků dopouštěli horkou vodu. Pili jsme čaj po barbarském ruském způsobu, s cukrem mezi zuby.
Už jsme ho měli v sobě malou cisternu. Byli jsme nadopovaní teinem a kofeinem. Dostávali se do transu. Objímali jsme se s Evou na Ivanově špinavém gauči, zjitření a nesnesitelně zbystření, v bordelu mezi skicami, štětci a vymačkanými tubami. „Líbí se mi tvůj křivý androgynní nos,“ zkoumala mě. „Ty na to máš, něco pochopit.“ Honza Ryška seděl v koutě a spal: s ním ještě žádná měkká droga nepohnula. Ivan začal notovat dumku o těžkém údělu burlaků. Dokořán otevřel okno a svlékl se před ním do naha.
Górod na Kámě..
Tenhle okamžik už Hana s Markétou nevydýchaly. Byly přece jen dcerami generálů Československé lidové armády a až pak našimi spolužačkami a kamarádkami. Nebyl dobrý nápad je sem brát. Přivedl je Honza Ryška, potkal je na univerzitní chodbě v té vzácné chvilce dne, kdy byl celkem při vědomí. Honza Ryška neměl na ženské dobrý čich. Mohli jsme tušit, že se něco přihodí.
Spolužačky se rozhodly odejít. V předsíňce ateliéru ale narazili na Petra. Měl už v sobě také notnou dávku čaje.
— Zamčeno, princezny.
Odstrčil je zpět do místnosti a s klíči v ruce přistoupil k oknu k Ivanovi.
— Ustup, mužiku.
— Pusť ty holky domů, řekl jsem.
Petr se zašklebil, zíral jsem na jeho zubní kámen. .
— Víš, co je to surrealismus? zeptal se mě.
— Čistý psychický automatismus…
— Hovno, přerušil mě. Jde jenom o odvahu. Umělec nemá domov.
Potom vyhodil klíče z okna.



ukázka II.

Do mého privátního probouzení vtrhl opravdový život. Možná že jedno podmiňovalo druhé. Nevím. Neumím to posoudit. V Praze už měsíce stoupalo napětí. Vše setrvačností fungovalo jako dřív, ale cosi se střádalo. Lidé začínali být nažhavení. Do univerzitní knihovny se už nevešel žádný další svazek marxismu-leninismu. Praskala ve švech.
V lednu jsme se s Tomášem několikrát nepovoleně procházeli po Václaváku — Jan Palach se tu před dvaceti lety upálil. Tak dlouho trvalo, než se pohár zbabělosti zaplnil. Fízlové se nás pokoušeli lapit, vyfotit. Zdrhali jsme před nimi.
Téměř každý večer jsme s kamarády vysedávali v hospodě. Řešili jsme, jak dlouho ještě bolševik vydrží. Chlastali jsme jako Východňáři. V Rusku se něco lámalo. Tak jsme šli té ožralé zemi vstříc.
Ten den jsme s Tomášem skončili v hospodě dřív a zašli na Vyšehrad. Chtěli jsme podpořit shromáždění studentů. Všude se rojili další a další lidé. Taky estébáci v civilu, dávali jsme si pozor. Zazněly krátké projevy studentských vůdců, pak jsme s ostatními vyrazili na Albertov. Přidávali se kolemjdoucí. Bylo 17. listopadu — přesně před padesáti lety zavřeli němečtí fašisté české vysoké školy. Krátce předtím zabili studenta Jana Opletala.
Na Albertově bylo hlavní shromaždiště průvodu. S úžasem jsme sledovali narůstající zástupy. Dav houstl jako polévka.
— Člověče, vydechl Tomáš, tohle jsem neviděl dobrých dvacet let.
— Před dvaceti lety ti bylo osm, připomněl jsem mu..
— No právě.
— Moc chlastáš, řekl jsem. — Pamatuješ si kulový.
Shromáždění se konečně dalo do pohybu. Botičskou ulicí do Vyšehradské, tam první řady narazily na policejní zátaras. Cestu na Václavák přehradili těžkooděnci. Dav se jako chytré zvíře stočil a prošel Plaveckou ulicí na nábřeží. Před námi se otevřel prostor, výhled na Hrad, Vltavu. Nabrali jsme směr k symbolům české státnosti. Lidé se rozlili do dálky. Šli jsme v první třetině průvodu, před Národním divadlem, z jehož oken vlály trikolory, jsme se ohlédli. Průvod se zdál být nekonečný, nikdy jsme nic podobného neviděli. Páteří mi projela vlna ohromení a stoupající bázně.
— Ať žijí herci! volali jsme.
Zahnuli jsme na Národní třídu. Po stranách stálo několik obrněných transportérů opatřených v přední části přivařenými ploty, bariérami s drátěným pletivem. Kde se tyhle pancéřované obludy vedle sebe postaví, neproklouzne ani myš. Zhmotněná hrůza moderní doby, naplněná vize Fritze Langa. Dav skandoval: Svobodu! Pochodoval jsem jako ve snu, se stoupajícím úžasem se nechal unášet tou kolektivní silou. Vypitá piva mě smiřovala s existencí. Země pod nohama jemně vibrovala; stál jsem na samém prahu obřího tektonického zlomu. San Francisco, díky za všechno! I my tady u nás moc dobře víme, že existuje jen jedna opravdová láska.
Na úrovni Voršilské ulice jsem ji zahlédl.
— Evo…
Možná jsem to jen zašeptal. Okolní dav mě okamžitě překřičel. Dlouhé čtyři roky jsem ji neviděl. Dospěla, ve věčně rozesmátém obličeji měla vepsány mně neznámé stopy kázně. Vlasy, které nosila po beatnicku rozpuštěné, byly teď pevně stočené do drdůlku. Měl bych také zkusit pojmenovat to, co jsem po chvíli zahlédl v jejích očích: zvědavost se proměnila ve zkušenost. To byl dárek ode mě.
— Čápe…, konečně.
Byla tu se svou kamarádkou, krátce jsme se s Evou objali. Nelíbilo se jí to. Mračila se na mě zpoza prošívané bundy, kulicha, černých vykukujících vlasů. Tahle holka neměla v úmyslu opustit okraj svého temného, zarostlého lesa. Čekala na první příležitost, aby si Evu odvedla.
— Myslím na tebe každý den, vyhrkl jsem.
— Ale jdi, zasmála se.
— Jak se máš?
— Daří se mi úžasně. Ukázala mi snubní prstýnek. — Konečně na podruhé usazená. Rodina a tak. Usmála se.
— Měla jsi být se mnou, řekl jsem jí. — Ty přece patříš ke mně.
Hlučný proud lidí nás pomalu nesl směrem k Můstku. Tomášovi se na chvíli podařilo zabavit Evinu kamarádku. Ale nespouštěla z nás oči. V jejím pohledu byla tichá zuřivost. U Mikulandské ulice se dav zastavil, zdálo se, že mu něco brání v postupu vpřed. První řady na něco narazily. Bylo to tak sto metrů před námi.
— Nech toho, vmetla mi Eva do tváře. — Byl jsi vždycky podvodník. Hrál jsi jen od základní čáry.
— To není pravda.
— Nebojoval jsi o mě.
— Protože jsi lhala, řekl jsem. — Lhala jsi o tom nejdůležitějším. Pošpinila jsi úplně všechno.
Stáli jsme se na rohu u podloubí. Kamarádka už byla netrpělivá, chtěla zabočit do Mikulandské. Naše setkání se jí nelíbilo. Nálada davu se začínala měnit. Hluk ulice jako by temněl. Ve vzduchu viselo něco zlověstného.
— Jsi jenom snílek, pokračovala Eva. — Hračička. Pamatuješ se na naši diskusi o přátelství mezi mužem a ženou?
— Pamatuju si všechno, slovo od slova.
Zadívala se mi přímo do očí.
— Dva roky jsem byla zoufalá, Čápe. Zoufalá. Víš, co to je?! Úplně na dně. Složila jsem se. Snažila jsem se k tobě přiblížit. Jakkoli. Dělal jsi všechno pro to, abys mě od sebe odehnal. Manžela jsem nakonec opustila.
Nepřijal jsem ta slova, prudce jsem zamával rukama.
— Dva roky, vykřikl jsem posměšně. — Já tě mám před očima jeden každý den!
— Nikdy jsi mě skutečně neviděl.
Pokusil jsem se ji obejmout.
— Nech mě!
— Zkoušíš to hodit jen na mě, vyhrkl jsem. — A přitom – i ty jsi objevovala, co je v tobě. Stejně jako já!
Zkušeně se mi vyvinula.
— Nechápeš! Já přece nepotřebovala nic objevovat. Chtěla jsem jenom tebe.
Nebylo to přesné. Možná že to, co nás zradilo, byla tělesnost. Fyzické bytí, s nímž jsme si nevěděli rady. Křeček, mág přímočarosti, v tom měl jasno.
Vidím stát Evu nahou u postele, do nitra rozhořčenou, s krví nahrnutou ve tvářích. Fixují mě rozšířené poměnkové oči, před chvílí pošlapaná louka květin.
— Jsi frigidní! křičím.
To jsem nepronesl já, ale moje zoufalství. Její mi vzápětí odseklo:
— Jak s kým!
Skandování davu sílilo. Myslel jsem, že tahle studentská láska už je ve mně mrtvá, zanesená časem a chytrými řečmi, odpojená od mé zmatené, převálcované, nanicovaté podstaty. Rozhodl jsem se ji upít, přemoci násilím - a ona tu přede mnou stála znovu, živá, a umírala podruhé.
— Evo, kamarádka začala být neklidná, — mizíme odtud.
Podvolila se, kamarádka ji rozhodně táhla do Mikulandské. Ještě otočila hlavu a naposledy na mě pohlédla.

Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky