Obejmi mě dočista, dočista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

ukázka 5-6

ukázka V.

Seděl za předsednickým stolem v čele velké zasedačky a přednášel. Byl předsedou stranické organizace: těžko by se pro tento úkol našel někdo vhodnější. Shromážděni tu byli všichni zaměstnanci.
— Světová reakce, prohlásil Mabelák, — dnes znovu zvedá hlavu.
— Správně, kývl generální ředitel po jeho boku.
— Přestože to tak na první pohled nevypadá, pokračoval tlusťoch, — je potřeba být neustále ve střehu. Nepřítel nám naslouchá.
— To už jsme brali na vojně, ozval se mužský hlas z publika.
Mabeláka to nerozhodilo.
— Opakování je kořen moudrosti.
— Matka moudrosti, opravil ho generální.
— Ano, i tak se to dá říct. Odmlčel se. — Je pro mě smutné sledovat, jak se dnes u některých soudruhů vytrácí jejich zásadovost. Třeba odjíždějí na chatu již v pátek po obědě. Někteří soudruzi si dokonce myslí, že můžou klidně šidit druhé soudruhy. Třeba prodavači spotřebitele.
Bylo ticho.
— Jenže si neuvědomují, že spotřebiteli jsou někdy i oni sami. Je to celé hodně zamotané. Velmi složité. Šizením druhých soudruhů socialismus nevybudujeme. Je to hluboce nemorální.
Nikdo nic neříkal.
— Je to začarovaný kruh, pokračoval po krátké odmlce, už pořádně zpocený.
A jaká z něj vede cesta, soudruhu? zeptal se někdo. Buďto měl ten člověk hodně odvahy, nebo se chystal změnit místo.
— Je to složité, opakoval Mabelák. Zalovil v kabele a postavil před sebe na stůl dřevěnou hračku. — Co vidíte, soudruzi?
— Stavební stroj, ozvalo se.
— Správně. Tento malý bagr vyvážíme pro radost dětem kapitalistů. Otočil hračku kolem osy, aby ji všichni dobře viděli. — Za utržené devizy pak nakupujeme skutečné stroje. Těmi proměňujeme svět.
V zasedačce by bylo slyšet špendlík upadnout.
— Zatímco stavíme silnice, malí imperialisté si hrají s našimi válcovačkami a buldozery. Tak dnes probíhá zápas o duši člověka…. Kde jsem to skončil?
— U šizení druhých, nadhodil ředitel.
— Správně. Jde každopádně o složité téma. Dost zamotané. Ale myslím, zamyslel se na chvíli, že nic nezkazíme, když začneme ten těžký zápas u nás samých. Vezmeme to zkrátka a jednoduše. Ani naši nejvyšší soudruzi nemohou zůstat stranou. Nadechl se.
— Jde o všechno. Ve hře je srdce proletářů. Buržoazie padla, její dějinná role se vyčerpala. Staré se přežilo a nové přichází.
Před očima mám velký běh toho blázna. Vypálil se mi do paměti na moji nejcennější datovou kartu. Šel jsem ho doprovodit do tiskárny, v rukou jsem svíral rukopisy popisků pro sazeče. Mabelák šel na volno, brzy jsem měl pochopit proč. Jak jsme scházeli dolů Václavským náměstím, intenzivně mával lehkýma rukama, asi aby mi ukázal, kdo je tady pánem. Mával s nimi stále rychleji a já jsem pochopil, že spěchá.
— Soudruhu Smetiprachu, kolik máte hodin?
Přesunul jsem svazek papírů z jedné ruky do druhé, tu pootočil v zápěstí a málem si přitom vykloubil rameno.
— Je deset deset, šéfe.
Přešel to. Měl evidentně jiné starosti.
— Tak jsem to spletl! Máme zpoždění!
Pokud byla jeho blazeovaná soudružská hlava schopna vyjádřit silnou emoci, cosi jako stav zděšení, stalo se to právě teď. Na bolševickém medicinbalu vyrazil studený pot. Jako by se kůže obličeje zatáhla do ramen, jakýsi niterný rumpál ji vypnul až k bodu lehkého a téměř neznatelného chvění — při prvním dotyku bříška prstu její struktura praskne.
Mabelákovu tvář pokrýval tenký šedý pergamen. Takhle nějak jsem si představoval pleť strážce chrámu, vysokého dávného velekněze, který už dlouho nespatřil denní světlo.
— Soudruhu Smetiprachu, musíme utíkat.
To vyzval toho pravého. Velké tělo se dalo valivě do pohybu. Nikdy bych nevěřil, že je možné tuto cisternu rozhýbat. Žasl by nad tím i český inženýr Pavel Pavel, který jako první Pozemšťan rozchodil tajuplné sochy na Velikonočním ostrově. Mabelák vedle mě běžel hnán mocnou nepozemskou energií. Africké bubny zněly, měl jsem co dělat, abych mu stačil; rukopisy mi jen taktak nepopadaly z rukou. Tlusťoch frkal jako pivovarský kůň a cválal Václavákem. Byl jsem znovu svědkem jednoho z nečekaných zázraků, které si mě s železnou pravidelností nacházely. Opět jsem se mohl něco dozvědět. Síla, která mě provázela životem, byla milosrdná.

ukázka VI.

Zíral jsem na nepopsaný papír, přiložil na něj pero a táhl. Nebylo to ono. Papír jsem vyhodil a přinesl si další. Znovu jsem se pokusil. Tak jsem opakovaně postupoval celý den. Kdoví kde se ve mně vzalo to náhlé odhodlání. Ta buldočí síla. Večer jsem s úžasem zjistil, že ke mně dorazily jakési první barevné záblesky - za nimi se hned tlačila Eva s Profesorem. Měl pravdu, šlo tu o má zlatá vejce. Poslední roky jsem byl dokonale vypnutý. Vzdal jsem to jeden podvečer ve stanici metra Staroměstská.
Teď jsme ale znovu seděli s Evou u Paraplíček a pili. Vedle nás pospával s čelem na stole Honza Ryška. Povídali jsme si o smyslu lásky, o ženách a o mužích.
— Myslíš, že může existovat čisté přátelství mezi mužem a ženou, Čápe?
Přitáhl jsem ji pevně k sobě.
— Nemůže.
— Víš, já si to nemyslím. Otevřela svůj školní rozdrbaný sešit a četla. Přátelství mezi mužem a ženou, je-li hodno toho jména, nemůže být nikdy prosté lásky, neboť co by to bylo za ženu, která by nevnímala, že je vedle ní muž, a co za muže, který by si nevšiml, že je jeho přítelem žena?
— Kdes to vylovila?
— Jen takový citát. Líbil se mi.
— Tak vidíš.
Vyvinula se z mé náruče.
— Co vidím?
— Že přátelství mezi ženou a mužem existovat nemůže.
Podivně se na mě zadívala.
— Já tam mám oboje, Čápe.
— Já taky, zalhal jsem.
Dopili jsme pivo a vyrazili. Přešli jsme Karlův most, míjeli pokroucené sochy s jejich exaltovanými obličeji. Tíha baroka naroubovaná na vznosnou čistotu gotiky. Noví světci, syté výjevy, zakrvavené obrazy, masové lidové rituály. Češi mají tahle staletí obtisknuta v duši.
Na Kampě právě probíhala oslava. Nevěsta s bílým závojem se fotila s družičkami. Samý krásný bonový holky, řekl by nejspíš básník Václav Hrabě. Zemřel, když mu bylo tolik jako nám. S Evou jsme jeho verše hltali. Napsal je o nás, o našem životě. Minuli jsme svatebčany a posadili se v parku na Kampě. Opírali jsme se pohodlně jeden o druhého, otevřel jsem ohmatanou potrhanou knížku a četl.

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky