Obejmi mě dočista, dočista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

ukázka 3-4

ukázka III.

Dnes dopoledne jsem zašel na matriku a nechal se přejmenovat. Jmenuji se Pavel Šenkapoul. Jde o staré rodové jméno. Žádný výmysl. Posunul jsem se blíž ke svým kořenům, když jsem se vám teď doopravdy odhalil.
Nebydlím v Pařížské ulici. Kde bych na to vzal? Ale nežiju si špatně. Londýnská ulice na Vinohradech je slušná adresa. Byla tam porodnice, to možná skýtá jistou naději, i když spíš teoretickou. Nejspíš pro tu blízkost smyslu jsem se sem přistěhoval.
František Kolomazník není bezdomovec. Je to můj milý a usměvavý soused. Stále dobře naladěný, to bude jeho profesí. Je respektovaný gynekolog. Navštěvujeme se pravidelně tak jednou za čtrnáct dní. Kolomazník je urostlý, rozložitý chlap. Nechápu, jak se s rameny šoféra náklaďáku může věnovat tak jemné delikátní práci. Prsty má krátké a buclaté jako paličky… On je dlouhé mít nepotřebuje. Má k dispozici nástroje, které si nedokážete představit ani v nejdivočejších snech. Hlavu má holou jako koleno. Holá kůže dnes frčí. Nic před sebou neskrýváme. Drtivá většina žen se mezi nohama pečlivě vyholuje. Nechávají si jen tmavou naváděcí drážku.
Nechci tu nijak zvlášť mluvit o vaginách, jsou jich plné každé noviny. Lifestylové časopisy. Jeden můj spolužák, který studoval sexuologii, mi přinesl ukázat publikaci pojednávající o předmětech, které ženám zmizely v jejich vlastním těle. Vcucly je a musely pak vyhledat lékaře. V hlavě mi utkvěly dvě komodity: holubí vejce a kompas. Zatímco u prvního si náhlou nehodu umím dobře představit (to tiché mlasknutí a následný úlek), druhý předmět mi připadá téměř neskutečný. Žena, která náhle ztratila svůj směr? Má to v sobě jisté tajemství.
Tyhle příhody se odehrávaly za komunistů, kdy robertek byl zakázané slovo. Soudružek i soudruhů ke vzájemné kopulaci bylo všude dost. Náhražky byly zakázány. Souložilo se naostro. To dnes se ženy mohou zastavit v sexshopu na rohu a nacpat si do těla úplně cokoli, zabzučí jim to i zavzdychá. Po celodenním stresu na trhu práce je to milá úleva. Také si mohou přes specializované agentury obstarat nějakého muže. Záleží jenom na penězích. Nebo si zajdou k lékaři a koupí si tam hluboce zamrazené mužské semeno. To činí v době, kdy je jejich kariéra zajištěna a ony se začínají cítit nenaplněné. Jsou přece matky. Mají svá mateřská práva. Nějaké děcko ke svému zdravému psychickému vývoji potřebují. Aplikátor si láskyplně zavedou do pochvy doma v koupelně, pustí si k tomu něžnou muziku a zapálí voňavé svíčky.
Promiňte, zacházím do zbytečných podrobností. Je to asi věkem. Přirozený stav. Sedím ale doma u počítače a nikoho ze svých bližních neobtěžuji. Většina seniorů chodí přes den do města a tam cíleně vyvolávají konflikty.
Kolomazníkova profese mi připomněla dávný, v mém vztahu k ženám určující zážitek. Tedy v jeho racionální složce, abych byl přesnější. Mým životem už totiž jeden gynekolog prošel. Zanechal v něm nesmazatelnou stopu. Tím nemyslím lékaře, který mi pomáhal na svět, toho si už dnes tak přesně nevybavuji. (Promiňte, to byl žert. Chtěl jsem uvedené skutečnosti trochu odlehčit.)
Povím vám raději o lásce mezi mužem a ženou. To ona mě utvářela. Dělá to i všem ostatním. Prochází lidskými hranicemi. Prodrala se i valem, který jsem vztyčil na obranu před druhými — i před sebou samým.

ukázka IV.

O Hefnerovi jsem vyprávěl Lise, modelce. Byla z toho úplně hotová. Lisa — ztepilá gazela, 185 centimetrů, dlouhé hnědé vlasy, temně se dívající oči. Nevím, co na mě viděly. Z Czechoslovak Models vyrazila před třemi lety dobýt svět. Paříž, Milán. Její objetí byla tvrdá a nekompromisní. Pánevní kosti měla jako obří štípačky. Myslím, že mě v prvních týdnech milovala. Stejně jako své peníze: u těch její okouzlení nikdy neskončilo. Vyprávěla mi, že módní tvůrci nedávají v Miláně svým modelkám před přehlídkou dva dny jíst – ty kostnaté holky se musí na diváky tvářit dostatečně nasraně a drsně. Asi jako Daniel Craig.
Konečně jsem žil naplno. Hltal jsem plnými doušky barvy, jichž se mi tak dlouho nedostávalo. Na Evu jsem úplně zapomněl. I na své psaní. Stejně nikam nevedlo. Soustředil jsem se na kratší útvary, na žánry, které se dobře prodávaly. Časopisy mě vysílaly na vzrušující zahraniční cesty. Oči mi obžerně přecházely kolem. Vydělával jsem majlant.
— Umíš to všechno tak hezky popsat, řekla mi Lisa.
Byl jsem do ní blázen. Koupila si byt 1 + 1 na Vinohradech, kousek od Londýnské ulice, to pro první startovní léta stačí. Pomáhal jsem jí se stěhováním — skříně a gauč, stůl a židle. Kuchyňská linka byla již nainstalovaná v ceně. Nejdůležitější bylo vybrat postel, na ní Lisa, jak říkala, ujížděla. Naštěstí Studio zdravého spaní právě otevřelo svůj první pražský obchod: vybrali jsme ty nejkvalitnější matrace a pod ně ušlechtilé lamely, které budou ve spánku přesně kopírovat její nervózně vibrující kostnaté tělo. Na té posteli jsme si pak spolu leccos užili. Seděli jsme v rudém ferrari, letěli do halucinačního obrazu Salvadora Dalího, který visel před námi na zdi. Smykem do zapadajícího slunce mezi nohy pachtícího se koně - za ním stála postava s bičem. Musím uznat, že lamely ze santalového dřeva odváděly svou práci skvěle. Také Lisa mě nechtěně propojovala s mými surrealisty.
Žil jsem tenhle modelingový život jako omámený. Potíže se dostavily ve chvíli, kdy jsem v našem ferrari už tak často za Dalím nezajížděl. Vypuzovala mě ze svých kožených sedaček. Nevím, co ji k tomu vedlo. Možná jí zdražili povinné ručení. Změna přišla plíživě jako kontrarevoluce v osmašedesátém. Začal jsem té dívce podléhat. To bylo disgusing, nepřijatelné. Pamatuji se, jak jsem jednou ráno nakupoval snídani v obchodě pod jejím bytem. U ucha jsem měl pádlo a diskutoval se svou láskou její preference.
— Vím, že máš ráda musli tyčinky: mají tu kousky s kandovaným ovocem nebo s cereáliemi.
Její hlas zněl líně a ospale. Zachytil jsem v něm jistý mlsný tón. Dnes jistě přijdu Lise k duhu.
— Mám ráda fit tyčinky.
— Aha, a ty nejsou musli? Myslel jsem…
— Mohou být musli. Ale nemusí. Dala bych si spíš — něco s jogurtem.
Nervozita ve mně vyvolávala jistou překotnost.
— Nemohu najít žádnou jogurtovou tyčku.
— Hmm – neřeš to.
— Jestli zvládneš jogurt v kelímku, odmítal jsem se vzdát, — mají tady jeden nízkotučný druh. Pouhá tři procenta: krávu nikdy neviděl. Přesto je bílý. Pak je v regále macek s jahodami a malinami. Lesním ovocem.
— To jsi celý ty. Samý vtípky, ale skutek utek. Hlas v telefonu podrážděně klesl. Příště si do obchodu raději dojdu sama.
Tu snídani jsem jí nesl, aniž jsem u ní spal. Měla moc práce. Z Milána se jí ozval známý z nějakého večírku, který hodlal v Praze investovat. Chystal se na Příkopech otevřít módní obchod – to byl Lisin vyplněný sen. Mohla by tomu podniku šéfovat. V takovou chvíli neměla chuť na legrácky. Neustále s ním někde pracovně večeřela. Co dělali potom, bylo myslím zadara. Tedy zatím. Šlo o investici, zálohu na budoucí zisky. Říkal jsem si, že si aspoň uděláme hezké ráno.

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky