Obejmi mě dočista, dočista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka

ukázka 1

Obejm mě dočita, dočista

Ukázka 1

2. října 2084 se Adam probudil vyděšený. Bylo nad ránem, potil se a srdce mu divoce naráželo na hruď. Jeho asistenční prsten zaregistroval pohyb očí a integrované světlo ve stěně pokoje lehce nasvítilo polovinu široké manželské postele. Pro chytrý přístroj lidé vymysleli mazlivou přezdívku brouček. Byl jim stále nablízku.
Druhá půlka postele zůstala tmavá. Natočil hlavu. Alí vedle něj klidně oddychoval, tlumené světlo ho nevzbudilo. S něhou synka pozoroval. Občas sebou ve spánku škubnul, ale Adam v těch záškubech nečetl nic mimořádného. Jen barvité dětské sny. Naklonil se a přetáhl chlapci deku přes ramena.
Prošel do obýváku, dveře se za ním neslyšně zavřely. Pohlédl na kávovar, stroj se s tichým šuměním spustil. „Ne,“ zastavil ho příkře. Posadil se do pohodlné lenošky a vztáhl ruku po lahvi whisky. „Neměl bys to dělat,“ řekl tiše ženský hlas. „Ze zdravotní knížky ti odepíšeme jeden bod.“ Vemlouvavý hlas lahve Adam miloval. Byl namíchán psychology Zdravotní komise z křehkosti a účasti, barva hlasu byla měkká a hebká, vábící. Poslední vábení v jeho životě: touha po hloubce, tušené prapodstatě. Tak si Adam představoval hlas ženy, kterou by mohl milovat.
Ženy s tajuplnými city nepotkával. Poslední tzv. „projevy slabosti“ byly výrokem Genderové komise o citové neutralitě lidských pásem postaveny mimo zákon už v roce 2053. Adamova láhev tu stála jako připomenutí věčné lidské ubohosti: když čerta vyženete dveřmi, vrátí se za vámi oknem.
Otáčel láhev v prstech a laskal ji. Oblíbil si tuhle značku díky hlasu, který neodrazoval, ale lákal, stále mocněji souzněl s pocitem uloženým hluboko v jeho srdci. Volaly ho Sirény, staré jako lidstvo samo, vábily ho a slibovaly mu bolest a utrpení.
Adamova zdravotní knížka připomínala trhací kalendář na konci roku. Ztracené body si doplatí. Jenže vypitý alkohol se načítá do centrální databáze, přístupné Sociální komisi.
Pozoroval odraz v tmavém skle: krátké vlasy, pevná brada a velký nos, filmově ho pojmenoval Dustin. Oči se nedívaly modrozeleně, ale temně. Nevěřící pátravý pohled Půlnočního kovboje.
Nalil si další sklenici. Je mu pětačtyřicet, no a co. Pohnul rukou, pod nohy mu přijel taburet a před ním ožily televizní obrazy. Pohybem očí přepínal z jednoho programu na druhý, všechny ty filmy dobře znal. Třídit je a upravovat byla jeho práce.
Pracoval doma. Obýváky už dlouho sloužily lidem jako kanceláře i kuchyně, šlo o ekologicky ohleduplné řešení. Posledním nařízením Ekologické komise byla jejich maximální velikost stanovena na 12 čtverečních metrů. Adam si dokázal udržet jedenáct a půl. Dost na to, aby tu s Alím vedli spokojený život.
Zdaleka ne každý z jeho přátel měl takové štěstí. Nejméně čtvrtina z nich neprošla Testem způsobilosti, děti jim byly odebrány a předány profesionálním pěstounům. Adam poslední kontrolu zvládl, ale pohoršil si ze 2 – na 3 +. To bylo zlé. Mohl za to vypitý alkohol, který mu srazil body, něžný ženský hlas, vábící ho do pekla. Neměl by tolik chlastat, nebo o chlapce přijde.
Setřel si pot z čela. Od chvíle, kdy mu Sociální komise zaslala výsledek testu, budil se každý den nad ránem a srdce mu svíral strach.
Brzy se na něj přijdou podívat. Chodili nečekaně, nejčastěji na udání dobrovolníků. Jméno Alí dal chlapci preventivně. Ale ani to už nemuselo stačit, kontroly se zpřísňovaly.
Otec, než zemřel, Adamovi vyprávěl, jak se péče o děti vymkla lidem ve Svobodném světě z rukou. Začalo to na severu Evropy. Lidé tu žili po staletí odříznuti v odlehlých fjordech, uprostřed tmy a nicoty. Tátové sami s dcerami, bratři se sestrami. Venku zuřily bouře, pokušení přebíjelo naději.
Tehdejší severní stát Norsko proto ustavil úřad dohledu nad dětmi Burnovern s rozsáhlými pravomocemi. Úřad rostl a sílil, vydával stále nová doporučení a nařízení a postupně se dostal mimo jakoukoli politickou kontrolu. Zlom nastal, když odebral syna a dceru samotnému norskému králi – státnické povinnosti panovníka příliš vytěžovaly a dětem se nemohl řádně věnovat. Dva roky se král soudil s úřadem, který mu k dětem zakázal přístup. Mezitím na něj zapomněly a přilnuly ke svým pěstounům, což byl také rozhodující důvod pro rozhodnutí Burnovernu děti králi nevrátit.
Norsko sevřel strach, nikdo se neodvážil zasáhnout. Burnovern obsadil pomyslné Porýní a za peníze z tehdejšího ohromného ropného bohatství země zřídil armádu profesionálních, štědře placených pěstounů. Začal také školit politiky, soudce a dobrovolníky. Tisíce a tisíce vyslanců Burnovernu expandovaly do okolních zemí a stávaly se ceněnými poradci Sociálních komisí v celém Svobodném světě. Řeka dobra už nešla zastavit. Být poradcem či pěstounem se stalo výnosným byznysem v nejisté době.
Jenže pak začaly děti v systému chybět a se svými požadavky přišli gayové, lesby a nezařazení. Systém se ocitl na okraji kolapsu. Zhruba kolem roku 2030 byla proto Rodičovská pravidla dramaticky zpřísněna. Komise oprávněných, nejvyšší komise Svobodného světa, přišla s přelomovým nařízením č. 22/2031: rodičovská práva jsou podmíněna konkrétní realitou rodiny a podléhají objektivně vedeným přezkumům.
Bože, pomoz mi! Udělej něco! Adam si zhluboka lokl. Následné nepokoje v ulicích trvaly tři roky. Svobodný svět je ale ustál a roku 2034 se stalo nařízení Komise pro všechny země Svobodného světa závazným.
Adam si znovu dolil, musel slyšet zrazující hlas, který se chystal přivlastnit si jeho city. Bylo mu zle. Aspoň na chvíli chtěl být přemožen a veden někým, komu na něm záleží. Tak moc toužil po objetí jedné z těch nečitelných žen minulosti, po její vůni, milování, lhaní a úskocích. Dopil whisku a vrátil se na lůžko. Musí se pokusit usnout.

Ukázka 2

Přestoupili na chodník, který je zavezl přímo do Světa hraček. Prošli detekčními rámy a skenery očí a vstoupili do dvorany. Alí se rozzářil.
„Tati! Tati!“
„Vítejte ve Světě hraček“, opětoval úsměv nezařazený u rozcestníku. Zkušeně je odhadl. „Občané Svobodného světa prosím pokračujte vpravo.“
Oddělili se od přicházejících abrahimů. Čím to je, přemítal Adam, že vždycky poznám nezařazeného? Gaye a lesby vycítím také, ale ruku do ohně bych za svůj úsudek nedal. U nezařazených se nespletu nikdy.
„Koupíš mi ten rytířský meč, tati?!“
Viděl ho na návštěvě u spolužáků abrahimů a pořád o něm mluvil. Neměl ho k nim pouštět. Porušil nepsaná pravidla, když mu návštěvu umožnil. Sociální komisi se to nebude líbit.
„Nerozmyslíš si to, synku?!“
„Kdepak, tati. Ten a žádný jiný.“
Smířeně ho vedl podle navigace. Vojenské hračky byly drahé a prodávaly se ve zvláštním uzavřeném oddělení. Zákazník musel prokázat účel nákupu, požádat Burnovern o výjimku a opustit genderově certifikovanou půdu. Bylo to stejně složité jako kupovat alkohol.
Takže mu to půjde. Prodavač za informační přepážkou se na něj mile usmál.
„Kam máte namířeno, příteli?“
„Můj synek touží po meči na hraní.“
Mladý muž obešel přepážku, přidřepl si k Alímu a vzal ho za ruku.
„Je tu spousta nádherných hraček, viď?“
Chlapec přikývl.
„Jak se jmenuješ?“
„Alí.“
„A do které třídy chodíš?“
„Do třetí.“
„Nesegregované?“
„Ano.“
Prodavač se narovnal.
„Myslel jsem si to.“
Mladík měl zvláštní, měkký pohled. Muž nebo gay, těžko říct. Možná dobrovolník. Adamovi začal po zádech stékat čůrek studeného potu.
„Vám se chlapcovo jméno nelíbí?“ zeptal se.
„Ale kdež,“ zasmál se prodavač. „To si přece nemůžeme dovolit.“
Znovu se sklonil.
„Najít meč na hraní nebude jednoduché. Tolik různých rodičů a tolik různých dětí. Pro ně tolik hraček… Rodině maminek se líbí něco jiného než rodině tatínků, to je jasné. Některé holčičky si rády hrají s traktory a kluci zase s panenkami, tak to ve svobodném světě chodí…“ Prodavač se usmál. „Kdysi se lišily hračky holčičí a klučičí a dokonce se prodávaly v různých odděleních. Nebylo to fér, co říkáš? Že mohl mít jeden k něčemu snazší přístup než druhý?“
„To nebylo fér,“ řekl Alí.
Prodavač přejel bříškem prstu po displeji.
„Právě. Dnes je ve Světě hraček všechno pěkně pohromadě. Děti mají stejné možnosti, až jako dospělí se rozhodnou, kým chtějí být. Najdou si svůj gender a budou svobodní. Volnost, rovnost, bratrství, o Marxových maximách se brzy budete učit. – No, pojďme na to. Meč na hraní, tady to máme. Budova víl, Růžové království, regál 267. Brouček vás k němu dovede.“
„Já chci ale rytířský meč.“
Prodavač se zarazil.
„Ach tak.“
Znovu mrkl na Adama. Něco v tom pohledu nebylo usazeno na správném místě. Jedna z barev, tvořících spektrum nevyřčené otázky, byla přemalovaná. Pocítil nedůvěru a potutelnost. Stručně řečeno: fízlovské oči. Prodavač věděl, že byli za abrahimy. Po chvíli úskočnost zmizela, odnesla ji závrať budoucího vítězství.
„Žádný problém, příteli, přiložte prsten sem.“ Usmál se, opět ochotný a úzkostlivě korektní. „Prosím vyplňte požadované údaje, brouček vám povede ruku. Potom se přes Sluneční pláž vydejte k Závoře zapomnění.“


Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky